Zajímavosti
NEJVĚTŠÍ KARIKATURA
Jaroslav Kerles v roce 2006 vytvořil na českobudějovickém náměstí největší karikaturu ve veřejném prostoru a byl zapsán do České knihy rekordů
O rok později v září 2007 Jaroslav Kerles svůj rekord na náměstí Přemysla Otakara II. v Č.Budějovicích zopakoval, tentokrát však namalováním obří karikatury dobrého vojáka Švejka.
KAPR JAKUB
Jaroslav Kerles vytvořil postavičku kapra Jakuba, který se stal maskotem Jihočeského pohádkového království
REKORDNÍ MAPA POHÁDKOVÉHO KRÁLOVSTVÍ
Unikátní mapa Pohádkového království s největším počtem logovtipů ( vtipnými logy s příběhem ) od Jaroslava Kerlese, Zdenky Študlarové a Báry Stlukové byla zapsána 8. 6. 2019 do České knihy rekordů Agentury Dobrý den v Pelhřimově. Byl překonán 7 let starý rekord ze 171 na 202 zobrazených logovtipů v jedné mapě.
Mapa s logovtipy získala ocenění České kartografické společnosti v roce 2015.
JAK VTIPY PŘÍCHÁZEJÍ NA SVĚT
V Knize Jak vtipy přícházejí na svět ( Annonce,1991) se Jaroslav Kerles podělil se svými fanoušky o to, jakým způsobem se některé jeho vtipy zrodily. Se zdroji jeho inspirace se můžete seznámit i v nové Velké knize vtipu Jaroslava Kerlese ( Grada, 2019).
Jak vznikl ikonický vtip Strejda s jitrnicí si však můžete přečíst také přímo zde.
Někdy se člověk nadře jako kůň, div, že duši nevypustí a ono nic, čtenář „dílo“ přejde bez zájmu, jako by neexistovalo. Jindy bez velkého přemýšlení přejede písátkem párkrát po papíru a hele, kde kdo se může smíchem potrhat. Jako v případě strejdy s jitrnicí…
Za pětadvacet let, co se zabývám kresleným humorem, jsem absolvoval řadu autogramiád, nikdy ale nezapomenu na tu, která se před lety konala na Nový rok v Praze ve Vodičkově ulici: Pot mi tekl čůrkem po zádech, v ruce křeč, že prsty jen tak tak dokázaly udržet propisku. „Nekresli, jen podpiss, jen podpiss!“ syčel na mě podepisující se soused z pravé strany, Dušan Motyčka. Ale copak to šlo? „Alespoň pár čar, mistře...“ Mistře! Copak to šlo nevyhovět žadateli, který vás osloví mistře? Jenže co pořád kreslit? Opakovat jedny a tytéž motivy stále dokolečka mi připadalo pod úroveň a vymýšlet nové bylo minutu od minuty obtížnější. Konec přišel naráz, strojovna-mozkovna už ani neškytla. Zpanikařil jsem; Co teď, co teď, proboha?! Odpověď přišla vzápětí: kreslit. Cokoli, ale hlavně kreslit, jinak mě vršící se hora památníků, sešitů, čtvrtek a já nevím čeho všeho ještě, dočista zasype. Lepší něco, nežli nic, ospravedlňuji se v duchu a přisouvám si sešit s pečlivě nalepenými výstřižky svých vtipů, podstrkovaný asi dvanáctiletým školákem. Na připraveném listu je v levém horním rohu nadepsáno: Jaroslav Kerles, pravý podpis a obrázek. Chvilku váhám, nechce se mi zneuctít vlastní jméno takovou blbinou, ale nedá se nic dělat; jsou tu další. Rychle kreslím oči, mezi nimi velký nos, pusu, vedle ucho, nad ním švandovskou beranici, pak tělo s rozhoupanýma rukama a nohy v chůzi. Ještě přikresluji náznak cesty a hotovo – podpis.
„Jééé,“ slyším najednou sborově vyjádřený údiv provázený smíchem. Pátrám, který z mých kolegů jej svým obrázkem vyprovokoval. Jenže všichni autogramů chtiví, co byli v mém dosahu, civí na pajduláka s jitrnicí.
A teď to začalo:
„Já taky, kdybyste byl tak laskav, taky toho strejdu s jitrnicí… mistře...“
„Mně taky,“ žadoní dětský hlásek.„To je roztomilé,“ naklání půvabně hlavu dáma jak vystřižená z módního magazínu. „Mohu také poprosit?“„Jistě, jistě,“ blekotám, vyšinutý z neočekávané reakce publika. Zkrátka strejda s jitrnicí se stal jednou z hvězd večera a mně nezbývalo, než si znovu pokorně připomenout, že karikaturista míní, ale publikum mění – a právem, protože bez něho by sebelepší kresba byla vlastně k ničemu.
Autor : Jaroslav Kerles